nadpis

Před dávnými časy žila v pohádkové zemi jedna velmi krásná, ale také pyšná a domýšlivá královna. Nádherně oblečená a ozdobená svou korunou se každý den postavila před kouzelné zrcadlo a zeptala se ho: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz, kdo je v zemi zdejší ze všech nejkrásnější?“ Zrcadlo odpovědělo: „Ty, královno, jsi ta nejkrásnější!“ a královna byla šťastná a spokojená. Již delší dobu však královna pozorovala, že i její nevlastní dcera Sněhurka roste do krásy. A tak brzy nastal den, kdy zrcadlo královně odpovědělo, že Sněhurka je mnohem, mnohem krásnější než ona. Královnu přepadla závist a zloba a hned rozhodla: „Sněhurka odtud musí okamžitě pryč!“. Zavolala myslivce a rozkázala mu, aby Sněhurku zavedl do lesa a tam ji zabil.

Myslivec musel královnu poslechnout, ale bylo mu Sněhurky tuze líto. A tak Sněhurku sice do lesa zavedl, ale nezabil jí - nechal ji tam a vrátil se zpět na zámek. Sněhurka zůstala v temném a hlubokém lese sama. Bloudila v něm sem a tam, až konečně uviděla malou chaloupku. Uvnitř objevila stoleček, prostřený malinkým nádobím, a sedm malých postýlek. Měla veliký hlad, a tak ujedla po trošce z každého talíře a upila z každého pohárku. Unavená si lehla do jedné z postýlek a okamžitě usnula. Brzy nato se sedm trpaslíků vrátilo z práce domů. Hned poznali, že někdo ujedl z jejich talířků. Když pak krásnou Sněhurku objevili, velice se zaradovali. Sněhurka u nich ráda zůstala, vařila jim a uklízela chaloupku. Trpaslíci ji měli tuze rádi.

Jednoho dne se královna zase zeptala zrcadla, kdo je nejkrásnější. A jaké bylo její překvapení, když jí zrcadlo odpovědělo, že nejkrásnější je stále Sněhurka, která spokojeně žije s trpaslíky v chaloupce uprostřed lesa. Královna se rozhodla, že se Sněhurky zbaví sama. Využila doby, kdy byli trpaslíci v práci, a v přestrojení za stařenku přinesla Sněhurce do chaloupky pásek. Když si ho Sněhurka zkusila, královna jí ho tak pevně utáhla, až Sněhurka nemohla dýchat a omdlela. Když přišli trpaslíci z práce a viděli nebohou Sněhurku ležet na zemi, hned jí pásek povolili a Sněhurku zachránili. Když se to královna dozvěděla, přišla v jiném přestrojení a darovala Sněhurce otrávený hřeben. Jakmile se jím Sněhurka začala česat, padla k zemi. Ale i tentokrát přišli trpaslíci naštěstí ještě včas domů a zachránili jí. Když se to královna dozvěděla, rozhodla se, že tentokrát už nenechá nic náhodě. Otrávila jablko, položila ho mezi ostatní do košíku, převlékla se za selku a šla k chaloupce trpaslíků: „Milá dívenko, neměla bys chuť na jedno z mých pěkných chutných jablíček?“, nabízela Sněhurce.

Sněhurka si jedno jablíčko vzala. Sotva se do něj ale zakousla, klesla k zemi a upadla do hlubokého spánku. Když přišli trpaslíci domů a viděli Sněhurku na zemi, hned zkoušeli všechno možné, aby jí probudili. Ale tentokrát se jim to nepodařilo. Trpaslíci byli moc smutní. Položili Sněhurku do skleněné rakve, aby mohli aspoň obdivovat její krásu. Královna byla spokojená - konečně dosáhla svého, zrcadlo jí řeklo, že ona je ta nejkrásnější. Jednoho dne přijel k chaloupce trpaslíků mladý princ na nádherném koni. Když uviděl Sněhurku, hned se do ní zamiloval a vroucně si přál, aby se na Sněhurku mohl dívat každý den.“Odneste, prosím, tu rakev na můj zámek“, poprosil trpaslíky. Trpaslíci zvedli rakev, aby ji odnesli, jeden z nich ale zakopl o kořen stromu, ztratil rovnováhu a upadl. Přitom pustil rakev. Pro ostatní byla teď rakev příliš těžká, pustili ji a ta spadla na zem.

V tom okamžiku vypadl Sněhurce z úst otrávený kousek jablka. Otevřela oči a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Když spatřila prince, mile se na něj usmála. Šťastný princ ji vzal za ruku a pomohl ji opatrně vstát. “Chceš se stát mou ženou?“, zeptal se. „Ano, velmi ráda“, odpověděla Sněhurka a všichni se náramně radovali. Trpaslíci doprovodili mladý pár do zámku, kde začaly přípravy na svatbu. Královna se od zrcadla brzy dozvěděla, že Sněhurka je nyní tisíckrát krásnější než ona. To jí tak strašně rozzlobilo, že přes noc zešedivěla a zošklivěla tak, že když přišla na svatbu, všichni hosté se od ní odvraceli, děti se jí bály a nikdo se na ni nechtěl dívat. Všichni měli oči jen pro krásnou, štěstím zářící Sněhurku.

Přečtěte si také:

O perníkové chaloupce

O Popelce