nadpis

Blízko pohádkového lesa leží vesnička, kde před dávnými časy žila mladá dívka. Musela od rána do večera pracovat v kuchyni - rozkázala jí to zlá macecha, která měla ráda jen své vlastní dcery. Dívka musela rozdělávat oheň, čistit popel, a protože neměla vlastní pokoj, musela v kuchyni i spát. Měla jen jedny šaty a jednu zástěru, a tak byla vlastně pořád umazaná od popela. Všichni jí proto říkali Popelko, nikdo nemohl vidět, jak je ve skutečnosti hezká. Nikdo také nevěděl, že má jedno neobyčejné nadání: Popelka uměla mluvit s holuby. Byli to její nejlepší přátelé. Holoubci jí pomáhali vždycky, když měla moc práce, kterou by sama nikdy nemohla stihnout.

Když byla Popelka s prací hotova, chodívala ke stromu, který sama zasadila. Tady odpočívala a snila o tom, jak chodí stejně pěkně oblečená jako její nevlastní sestry. Ty také dnes směly jít na velký ples, na který byly pozvány všechny mladé dívky v zemi, protože princ si chtěl vybrat nevěstu. Ale tak, jak vypadala Popelka, by jí do zámku nepustili. Byla kvůli tomu velmi smutná. Náhle uslyšela šelest. Dřív než ve větvích objevila holoubky, shodili jí ze stromu krásné šaty a k nim vhodné střevíčky. Ve stejném okamžiku byla také krásně čistá a její vlasy se třpytily jako zlato. Popelka si oblékla šaty, obula střevíčky a utíkala na zámek.

Na svých mrštných a štíhlých nožkách spěchala po schodišti vzhůru. Jak vzrušující to všechno bylo! S velkýma zářícíma očima obdivovala tu nádheru kolem sebe. A kdo je tohle? Krásná dívka s vlasy, které se třpytily jako sluneční paprsky. Šaty, o jakých někdy snila - a ty malinké střevíčky. Popelka nemohla uvěřit, když si uvědomila, že to je její vlastní obraz v zrcadle. Hudba začala hrát, ples začal. Hezký, mladý muž v krásných šatech a s korunou na hlavě, se rozhlížel kolem sebe. Nevlastní sestry se tlačily dopředu. Ale mladý muž se na ně ani nepodíval. Zahlédl totiž právě Popelku. Uklonil se před ní, vzal ji za ruku a vedl ji na taneční parket. Ten mladý muž nebyl nikdo jiný než princ.

Princ protančil celou noc jen s Popelkou. “Ještě nikdy jsem neviděl krásnější dívku“, pomyslel si. A ještě než ples skončil, rozhodl se: „Ta a žádná jiná se stane mou ženou“. A hned jí chtěl požádat o ruku. Popelka se mu ale vysmekla a utíkala pryč. Princ běžel za ní, ale zmizela mu. Na schodišti našel jen její levý střevíček, který ve spěchu ztratila. Popelka doběhla ke svému stromu, svlékla si plesové šaty a oblékla si zas své staré věci. Potom šla do domu a uložila se v kuchyni ke spánku. Příští den byl pro ní zase jako každý jiný. Princ dal ale vyhlásit, že se ožení jen s tou dívkou, která obuje ten drobounký střevíček.

Princ se vydal na cestu po celé zemi, aby hledal svou budoucí ženu. Mnoho dívek se pokoušelo nazout si střevíček. Některé ho vůbec nenazuly, jiné tlačil tak moc, že v něm nemohly chodit. Jednoho dne přijel princ až k domu, kde bydlela Popelka. Když jí poprosil, aby střevíček vyzkoušela, smály se macecha i nevlastní sestry: „Ale vždyť to je přece jen naše špinavá Popelka!“ Popelčina nožka ale vklouzla lehce do střevíčku a ten jí padnul jako ulitý. Princ Popelku radostně políbil, vysadil ji na svého koně a odvezl si ji na zámek. Brzy se konala veliká svatba a z Popelky se stala překrásná královna. Na své přátele holoubky nikdy nezapomněla. Čas od času je navštěvovala a vyprávěla jim o svém štěstí.

Přečtěte si také:

O perníkové chaloupce

O Sněhurce