nadpis

U hlubokého lesa žil chudý dřevorubec se svou ženou a dětmi Jeníčkem a Mařenkou. Když šli rodiče pracovat, brali děti do lesa s sebou. Aby bylo co jíst, sbíraly děti houby, borůvky nebo lesní jahody. Často se proto vzdalovaly od matky a otce. Jeníček vždycky házel po cestě kamínky, aby našli cestu zpátky. Jednou však Jeníček zapomněl pytlík s kamínky doma. Co teď? Rozhodl se, že tentokrát bude rozhazovat drobečky z chleba, který dostali ke svačině. Večer, když se s Mařenkou chtěli vrátit, zjistili, že drobečky přes den sezobali ptáčci. Děti chodily lesem sem a tam, až konečně usnuly pod jedním stromem.

Příští ráno, hladoví a žízniví, hledali Jeníček a Mařenka cestu domů. Dostávali se ale stále hlouběji do lesa. Když už byli z toho marného hledání úplně zoufalí, vylezl Jeníček na vysoký strom a v dálce uviděl chaloupku. Byla celá z perníku. Rychle k ní utíkali a oba si ulomili veliký kus perníku. Chutnal báječně! Najednou uslyšeli hlas: „Kdopak mi tu loupe perníček?“. A pak jí spatřili - prastarou, ošklivou ženu s černou kočkou. Děti se hrozně lekly. Ježibaba jim ale pokynula koštětem, dobromyslně se na ně podívala a řekla: „Jen pojďte dál, milé děti, tady se budete mít dobře.“

Druhý den ale děti poznaly, jak se ježibaba přetvařovala. Chytila Jeníčka svýma hubenýma rukama a zavřela ho do malého chlívku. “Musí rychle ztloustnout. Až bude dost vypasený, upeču si ho a sním“, plánovala si ježibaba. Rozkázala Mařence, aby pro svého bratra vařila jen to, co moc rád jí. Mařenka sama ale dostávala jen málo jídla a musela těžce pracovat. Často plakala, ale nezbývalo jí nic jiného, než dělat to, co jí ježibaba poručila. Každý den se ježibaba přibelhala ke chlívku a Jeníček musel vystrčit prst. Protože špatně viděla, chtěla si na něj sáhnout a zjistit, jestli je už tlustší a vypasenější. Nepoznala, že ji Jeníček přelstil, a že jí pořád podává jenom klacík.

Ježibaba se divila, proč Jeníček netloustne, až ztratila trpělivost. „Tlustý nebo hubený. Dneska upečeme chleba a zítra bude na řadě Jeníček“, hartusila. Při myšlence na to, že by měl Jeníček příští den zemřít, dostala Mařenka na zlou ježibabu vztek. “Zachráním bratra“, rozhodla se Mařenka. Chtěla vylákat ježibabu k ohništi. „Pálí se chleba“, zvolala. Ježibaba nadávala a belhala se k ní. Vytáhla chléb z pece, a když stála takhle ohnutá blízko ohniště, sebrala Mařenka veškerou svoji sílu a odvahu. Strčila do ježibaby tak silně, že ježibaba do ohniště spadla a uhořela.

Zvesela běžela Mařenka za Jeníčkem, vysvobodila ho z chlívku a řekla mu, že zlá a podlá ježibaba už nad nimi nemá žádnou moc. Protože už se neměli čeho bát, porozhlédli se po perníkové chaloupce. Našli tam velkou truhlu plnou zlata a drahých kamenů. Byla velmi těžká, ale ve dvou svůj vzácný poklad přeci jen unesli. „Teď musíme ještě najít cestu domů“, řekl Jeníček. Vydali se na cestu a jako zázrakem jim bylo za chvíli vše povědomé a důvěrně známé. Doma objal šťastný otec své děti a moc se divil, když uviděl ten veliký poklad, který přinesli. Jeníček s Mařenkou už nikdy nemuseli do lesa, protože díky pokladu z perníkové chaloupky mohla celá rodina bezstarostně žít.

Přečtěte si také:

O Sněhurce

O Popelce